|DOMŮ|.............|HLEDÁNÍ|.............|PROFIL|.............|ARCHIV|
_______________________________________________________________________

"Smyslem života není cíl. Je to cesta."

Září 2011

Sám život je tím nejlepším učitelem.

30. září 2011 v 19:53 | xoxo_Lady |  Povídám do nekonečna
Tumblr_ljx56dym9p1qcp364o1_500_large
Dobrý večer, zlatíčka!:) Zdravím Vás po tom nekonečném týdnu odloučení a jsem z toho tak strašně šťastná, že se prostě musím usmívat jako ten největší blbec.:D Tenhle článek bude spíš takový mix toho všeho, co se odehrálo v mém životě nebo jen v mé mysli. Už nebudu slibovat, ale tento víkend bych měla mít volnější, takže by se mělo objevit i více článků.
Co se týče mého zlomeného a rozcupovaného srdce, tak to dostalo malinkou šanci. Musela jsem se sice dost přemáhat, chytla mě neuvěřitelná deprese, celý den jsem ho viděla před sebou jako by byl skutečný a tak moc mi chyběl jeho úsměv... a tak jsem snědla celou hořkou čokoládu, vybrečela se mému Alexandrovi (to je prosím pěkně můj plyšoun pejskovaný) v náručí, poslala všechny do patřičných míst, vykouřila krabičku cigaret a strávila dvě hodiny o samotě u řeky, ale zvládla jsem mu napsat. Nedoufala jsem v žádnou odpověď, ale ona přišla. I když musím poznamenat, že se z ní ani moc neraduju, protože to se mi vždy vymstí. Omluvil se za nedostatek času. Já si myslím, že kdybych mu za to stála, tak si najde těch pár minutek a napíše mi už dřív. Ale to je teď fuk. Hlavní je, že vůbec odpověděl a slíbil, že až bude mít čas, tak se ozve a někam zajdeme. Prej se uvidí, možná tenhle víkend. No, snad... Nic si od toho neslibuju, jelikož to pak nikdy nedopadne tak jak jsem doufala.
Jestli se už neozve, musím se smířit s koncem. Já vím, že ještě ani nic nezačalo, ale já se jím trápím už více než rok. Pro mě je to dlouhá etapa mého života. A tahle skončí. Bez další šance nebo doufání. Už nebudou žádné sny, už si žádné nebudu moct dovolit. Konec.
Pokud napíše, budu tím nejšťastnějším člověkem. Pokud se budu moct zadívat do jeho očí, vidět ten upřímný, tak nádherný úsměv, cítit to objetí, v němž bych nejradši umřela...
Uvidí se.

Z aten týden jsem toho moc nenapsala. Máme docela dost učení, hlavně teda do práva. I když stěžovat si zase nemůžu, protože bych řekla, že jsou na nás ještě dost mírní podle toho, co jsem viděla u bývalých spolužáků. Ale přepadla mě tak strašná chuť něco napsat. Takže se do toho dneska ještě pustím, nejspíš do originálky, možná přepíšu mou staro-novou twincestní jednodílku do počítače, možná napíšu něco nového anebo se pustím do Prayers, což asi ne, nějak na ně poslední dobou nemám chuť. Nevím, ale myslela jsem, že bych mohla zveřejnit něco nového, takže možná ta jednodílka...

Nevěřili byste, jak se postupem času měním. Dospívám, já vím. Ale je to prostě divné. Najednou se mi líbí to, o čem jsem nikdy nepřemýšlela. Najednou mě napadají myšlenky, o kterých jsem netušila, že existují. Nejvíce mě asi zarazilo to, že se rychle přeorientovávám na tvrdší rock, screamo... taky si spíš poslechnu české nebo slovenské skupiny, než anglické. Nějak mi připadá, že ty naše mají zajímavější texty, že ty anglické jsou všechny na ten samý způsob. Teď jsem začala znovu poslouchat Marka Ztraceného, taky si občas pustím Davida Deyla, Elán jedu den co den... A našla jsem jednu dokonalou skupinu. Na mě až příliš tvrdou, avšak pomáhá mi to zbavit se vzteku a napjetí. Určitě bude o ní článek.:)

Víte co na pátku miluju ze všeho nejvíc? Ten pocit, když sedím ve vlaku a vím, že se vracím. A cítím to každým metrem, že jsem blíž a blíž domovu. Miluju ten pocit. A kdybych nešla na intr, na tuhle školu, nikdy bych si neuvědomila několik těchto věcí a nikdy bych si jich tolik nezačala vážit. Ano, ta dálka je hrozná, někdy mi je večer až k pláči, jak mi chybí rodiče a sourozenci. A vůbec se za to nestydím, je mi teprve šestnáct a už jsem od domova tak daleko!!! Chápete? Jsem pouhé dítě, které si má poradit v cizích městech, bez rad, bez upozorňování... jedu si sama za sebe, musím na sebe dávat pozor, protože to za mě už rodiče neudělají. Musím přemýšlet nad tím, kolik peněz můžu utratit, jestli si můžu dovolit někam jít, jestli se musím učit, jestli bych měla uklidit, jestli jsou mé rozhodnutí správné, jestli jsou mé chyby omluvitelné nebo napravitelné. Vždycky jsem byla samostatná, musela jsem se to naučit, když nastal čas na hlídání sourozenců. Ale tohle je úplně něco jiného. Za ten pouhý měsíc jsem se naučila tolik věcí a nasbírala tolik zkušeností...
A teď najednou jsem zase doma. A všichni kolem mi říkají, co mám dělat a co je správné. A já si můžu oddechnout, že konečně se nemusím trápit nad těmito maličkostmi. A omlouvám se za to, jak jsem nadávala, že mi všichni všechno diktují...
A mám své soukromí. Mám svůj pokoj, svůj prostor, kde nikdo jiný nevstupuje, pokud to nechci. Konečně se můžu uvolnit a říct si: "Teď nikam nemusíš spěchat a nic nemusíš řešit..."
Začala jsem si vážit své rodiny, která mi nikdy nebyla tak blízká. Objímám je při loučení a návratu. Nikdy jsem své mamince neřekla, že jí mám ráda, protože mě takhle nevychovali, protože u nás jsou takové emoce tabu. Jediný, komu jsem vždy projevovala city, byl bráška, snažila jsem se ho "převychovat" tak, aby se za ně nestyděl, aby o tom, co cítí, mohl mluvit před svými rodiči.
Není pravda, že když se s kamarádkou nevidíte tak dlouho, že si najednou nebudete mít co říct. Jsme si ještě blíž, než jsme si kdy byly. Stojíme si v náručí i půl hodinky, píšeme si zprávy jako dva zamilovaní a naučily jsme se, že nikdy není pozdě na to, aby jsi někomu, na kom ti záleží, řekl, že ho máš rád.

Já vím, už mluvím trochu zcesty, ale potřebovala jsem to ze sebe nějak dostat. Děkuju za tenhle prostor.:) Teď utíkám ven za kamarádkou (a mám nakázáno se vrátit brzo, dávat v té tmě pozor, nedělat blbiny a chovat se slušně. Děkuji, mami<3).
Sladké sny Vám přeji.
vaše xoxo_Lady ♥♥♥

Girl with the broken smile.

24. září 2011 v 15:09 | xoxo_Lady |  Povídám do nekonečna
Tumblr_lqinbuk32n1r1bqy9o1_500_large
Look for the girl with the broken smile, ask her if she wants to stay on while.
Zdravím všechny přítomné!:) Včera a dneska ráno jsem stihla tak akorát odpovědět na komentáře a víc jak jeden článek už dneska taky nestihnu. Mám toho strašně hodně do školy, ještě k tomu za hodinku vyrážím na ten dlouho opěvovaný koncert.
Nemůžu tomu uvěřit. Nějak mi to pořád ještě nedochází, že je konečně uvidím na živo! Tak moc se těším!:) Tuhle noc si užiju jako žádnou jinou. A budu se smát tak dlouho, dokud mě nebude bolet čelist. A budu se smát od srdce, upřímně. Protože mám dobrou náladu. Protože vím, že budu moct zapomenout na všechny problémy a konečně si začít užívat mé šestnáctiny.:)<3
Dnes se budu usmívat, upřímně, šťastně.
Na srdci mi toho leží ještě hodně, ale už není čas. Ale mám tady ještě jedno nevyřízené přání.
Posílám ti ten nejúpřimnější úsměv, jakého jsem schopná, milá Ondinko. Musím Ti poděkovat za všechny krásné a povzbuzující slova, která jsi mi kdy napsala, za to jak se mnou soucítíš, jak se mnou doufáš a jak si společně se mnou přeješ lepší časy. Jsi vážně ten nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy potkala. Někdy bych si s tebou chtěla popovídat z očí do očí. Jen si sednout a povídat si s touhle skvělou osůbkou.:) Mám Tě ráda a ještě jednou děkuji!:) :-*

My heart is full and my door´s always open, you can come anytime you want.
Přeju vám pěkný zbytek soboty. Užijte si ji.:)
Vaše xoxo_Lady.<3

Prepadol ma absťák.

20. září 2011 v 18:00 | xoxo_Lady |  Miluji a nechávám se unést
Dobrý podvečer!:) Opět jen v krátkosti, jelikož jsem toho více nestihla. Takže tady video s jednou dokonalou písničkou od mých dokonalých The Paranoid. Už začínám být dost nervózní z toho koncertu. A taky dost natěšená!:) Užijte si tenhle song!♥

vaše xoxo_Lady <3 :-*

Prečo sa súčasně milujeme a zraňujeme.

18. září 2011 v 11:48 | xoxo_Lady |  Povídám do nekonečna
Zdravím všechny zbloudilé duše!:) Teď si říkáte, konečně se ozvala. Dřív to prostě nešlo, absolutně jsem neměla náladu. Ne že bych ji teď měla. Postrádám jakýkoli smysl života, nemám se na co těšit, proč žít. Všechno pěkné už odešlo a zanechalo jen bolestné rány. Nevím, jestli by to šlo napravit, jestli tomu mám dát třetí šanci. Mám z toho strach. A tak raději neudělám nic proto, abych to napravila. Alejá nemám co napravovat! To on by měl... Nejspíš o to nestojí.
Ještě že mám svou úžasnou kámošku, která je na tom podobně, a která přesně ví, jak se cítím. Nikdo jiný to nechápe, s nikým jiným si o tom nemůžu promluvit, protože si všichni ostatní myslí, že jsem sice zklamaná a bolí to, ale jinak jsem v pohodě. Mám snad vykřičet do světa, že nejsem?! To jsou všichni slepí a neprokouknou ten falešný, neupřímný úsměv? Už mě to nebaví, předstírat radost...
Psala jsem, že se mám líp. Neberu to zpátky. Na intru si zvykám, našla jsem fajn lidi, s kterými trávím nudné večery při hororech a taky jsem našla lidi, kterým se úspěšně vyhýbám. Škola stojí za nic, s lidma ve třídě se moc nebavím. Ještě jsme se ani pořádně nezačali učit a už vím, že to nebudu zvládat. Matiku teda určitě ne. Taky mám strach z práva. Ale to nějak zvládnu.

Sešla jsem se s jednou úžasnou osůbkou, fanynkou Tokio Hotel. Ještě nikdy jsem si tak úžasně nepokecala. To bylo poprvé, co jsem o nich mohla s někým mluvit aniž by při tom nepřevracel oči, aniž by to postrádalo smysl, protože oni je neznají...
Ještě že mám u sebe zelený a oranžový blok. Pomáhá mi to, když se přenesu do jiného, mého světa. Pak je vše ostatní tabu. Díky za to. Ráda píšu ve vlaku. Má to něco do sebe. Miluju, když si můžu sednout k oknu, pozorovat ubíhající krajinu, ve všem tak stejnou a přitom odlišnou. A můžu si představit, že můj příběh je skutečný, že někde v těch kopcích existuje chaloupka s podobnou koketkou, s podobným trápením a radostí.

Uteklo to strašně rychle, i když ve škole mi to připadá, jako by ten čas stál pořád na tom samém místě. Už příští týden jdu na koncert The Paranoid. Tak moc se těším. Tu noc si užiju. Nebudu myslet na něho, na nic z toho, co mou rozedranou duši trápí. Budu s lidma, kterých si moc vážím, poprvé uslyším ty dokonalosti naživo, možná pak s nimi taky strávím pár minut, jak jsme se domluvili (♥), opiju se, zhulím se a aspoň na chvíli vypadnu z tohodle světa. A nepište mi, že mi nestojí zato se opít. Protože stojí, sakra, mám takovou chuť se ocitnout v tom stavu, kdy mi je všechno jedno a mám v p*či na lehátku. Já vím, teď jsem moc sprostá. Taky jsem poslední dobou dost agresivní a netrpělivá. Ale na to si ti kolem už zvykli, takže se olouvám, že to přenáším už i sem.
A domů se dostanu až ráno. Netuším jak... jestli ty dva kilometry půjdu sama a skončím někde pod autem anebo zahrabaná v lese. Jestli mě někdo domů dotáhne nebo se ocitnu na druhém konci republiky. Je mi to jedno, nic si neplánuju, jak bude, tak bude. Potřebuju se uvolnit, bez toho aniž bych někam hnala nebo pořád myslela na to, co musím udělat. Aspoň tu jednu noc nebudu zodpovědná za své činy. A co bude pak, to je mi jedno.

Mimochodem, první díl The vampire diaries. Naprostá dokonalost, až mě při tom mrazilo. Probrečela jsem celý díl, od včerejška, kdy jsme si s kámoškou lehly na "naše místo", pozorovaly hvězdy, poslouchaly Elány, stěžovaly si na zlomené srdce, navzájem se chápaly a přitom si pobrečely, jsem prostě naměkko.

Na intr jedu ve čtyři, takže zkusím přednastavit ještě nějaké ty články. Možná se ozvu i s intru, pokud u mě nebude nikdo sedět. Nemám zapotřebí, aby se všichni dozvěděli o tomhle mém světě. Takže možná přibyde aktuální článek, možná vám stihnu odepsat na komentáře.;)
Takže zatím se s vámi loučím, dnešek strávím ještě na blogu, takže budu ráda, když mi necháte nějaké zprávy.;)

vaše xoxo_Lady <3
miluju vás.

Recenze: Krásní mrtví (Jonas) - Beautiful dead

17. září 2011 v 15:36 | xoxo_Lady |  Recenzuji a hodnotím

Krasni_mrtvi_Jonas_3D_s150

Krásní mrtví (Jonas) - Beautiful dead - Eden Maquire
V průběhu jediného roku zemřeli v malém americkém městečku čtyři mladí lidé. Jonas měl nehodu na motorce, Arizona se utopila, Summer byla zastřelena a Phoenix zemřel na následky pobodání nožem v pouliční rvačce. Někdejší Phoenixova přítelkyně, šestnáctiletá Darina, je zoufalá a často se uchyluje na své oblíbené místo několik mil od domova, kde se stane neuvěřitelná věc: spatří Phoenixe i další přátele živé a zdravé. Jsou skuteční, nebo Darina trpí halucinacemi? Co znamenají andělská křídla, která jim narostla? Nezodpovězených otázek je mnoho, jedno je však jisté - jedině Darina může Krásným mrtvým pomoci…
(zdroj: krasnimrtvi.cz)

Mé hodnocení:
Už na samotném začátku mě kniha ohromila. Po několika prvních odstavcích mě dokázala zaujmout natolik, že jsem se od ní nedokázala odtrhnout. Někteří lidé mi tvrdili, že je podobná Stmívání, nad tímhle přirovnáním však pouze nechápavě vrtím hlavou. Krásní mrtví se Stmívání nepodobají ani v nejmenším! Najdete zde jak romantické chvilky, tak momenty, které by vaši fantazii ani nenapadly. Hlavní postavy Darina a její mrtvý přítel Phoenix mě dokázaly svým poutem rozněžnit a dokonce ukápla i nějaká ta slza. Konce jsem se dočetla včera ve vlaku a musím říct, že to mělo hodně do sebe. Při konci mě silně mrazilo a málem jsem zapoměla vystoupit, jak mne kapitola dokázala pohltit.
Rozhodně doporučuji, určitě tento povedený kousek patří mezi mé nejoblíbenější a plánuji si ho přečíst znovu, než vyjde další díl, který by se měl na českých trzích objevit v říjnu tohoto roku. Hrozně se těším!
Úžasná knížka, děj je dokonale promyšlený, s ničím nesrovnatelný a co víc, takhle nějak si představuji posmrtný život, takže jsem se s autorkou v tomto shodla.

(náhled: krasnimrtvi.cz)

Closer to the edge.

13. září 2011 v 14:00 | xoxo_Lady |  Miluji a nechávám se unést
(PŘEDNASTAVENÝ ČLÁNEK)
Dobré odpoledne!:) Jen krátký článek, aby tady nebylo tak pusto. Chci se s vámi podělit o video, které mě dokáže dobít energií a zároveň rozbrečet. Co miluju na tom růžovovlasém šílenci nejvíc, je právě to, jak dokáže působit na živo. Vždycky na mě udělá dojem. To, jak se chová ke svým fanouškům, jak jim je blízko a jak oni jsou blízko jemu. Užijte si tuhle chvilku na samotném okraji.;)
vaše xoxo_Lady
Can you imagine a time when the truth ran free? The birth of a sun, the death of a dream.

I´m leaving again.

11. září 2011 v 11:57 | xoxo_Lady |  Povídám do nekonečna
Zdravím!:) Nějak mě nenapadá žádné téma, nemám žádnou inspiraci ani chuť. Takže se budete muset spokojit zase jen s článkem o ničem. Po obědě jdu balit věci na intr, a pak se ještě mrknu na óčko, kde má být Miro.
Vůbec se mi tam nechce. Ale co s tím nadělám, že... Intr by byl ještě v pohodě, ale do školy se mi nechce vůbec. Nechce se mi k těm lidem, s kterýma jsem se za celý seznamovací pobyt ani neseznámila. Já vím, moje chyba. Ale nestojím o dolejzání. Proč bych vždycky měla být já ta, která podá ruku jako první? Tak je to skoro vždycky a mě už to nebaví.
Tu fotku v náhledu miluju.♥ Celý ten shoot je dokonalý. Tom tam je tak šíleně sexy, až se mi oči protáčejí. Mám chuť na HP. Chtěla jsem se před odjezdem ještě mrknout na některý díl, ale už bych to nestihla, tak snad příští týden.

Jinak včerejší koncert byl fajn. Kluci byli úžasní, málem jsem pošla při zvuku Adamovy kytary a Mirova ječáku. A taky jsem sebou málem sekla, když přímo vedle nás zastavil Miro se svou novou černou Audi. Tohle auto zbožňuju. Hraje hlavní roli v mých snech. Ale je to divné. Už mě neberou mrákoty, když je vidím, ani nekoktám nebo se nečervenám. Prostě už jsem si na ně zvykla, beru to tak nějak normálně. Žádná hysterie, když se na mě jeden z nich podívá.
Zato na mé dokonalé The Paranoid se těším nehorázně. Z nich budu mít hysterii ještě hodně dlouho. Už jen pár dní!
Už dlouho jsem nepřečetla žádnou knížku. Stmívání se nepočítá, protože to už jsem četla hodněkrát. Sepsala jsem si takový menší seznam a hned zítra musím najít knihovnu. Doufám, že ji najdu. Protože mě zaujala jedna knížka a vypadá vážně dobře. Jmenuje se Zavržený, autorkou je Becca Fitzpatric. Už samotná obálka mě nadchla a když jsem si přečetla recenzi! Tuším, že jsem už o téhle knížce četla na nějakém blogu a už tehdy jsem si říkala, že bude úžasná.
Jestli máte nějaké dobré tipy, budu za ně ráda. Využijte komentáře.;)

Nezbývá mi nic jiného, než se s vámi znovu rozloučit. Mějte se tady ten týden co nejlíp. Přednastavila jsem jeden článek a možná stihnu ještě další nějaký menší, jestli mě něco napadne. Takže se nemusíte bát, zase takové pusto tady nebude. Snad na mě a můj koutek nezapomenete.;) A klidně mi to tady spamujte... E. to ode mě má s úsměvem dovoleno.
vaše xoxo_Lady <3

Keep calm and shit! Bill Kaulitz is blonde!

10. září 2011 v 9:33 | xoxo_Lady |  Miluji a nechávám se unést
Jsou mi úplně ukradené názory ostatních, pro mě je to pořád ten samý Billy. Už mě štve, jak české fanynky všechno odsoudí. Neříkám, že všechny, nebo že je to tak jen u nás, nevím. Ale ty reakce pod včerejšíma fotkama nemůžu ignorovat. Takže tady takový menší názor na tuhle šokující změnu.
Myslím, že nadpis to celé zcela vystihuje. Myslím, že šok to byl pro všechny, bez výjímky. Já jsem si například nejprve Billa ani nevšimla.(:D) To je tak, když jsem namáčknutá na monitor a obdivuju Tommyho miláčka. Tu jeho audi naprosto zbožňuju!♥ A teď jsem najela na komentáře a říkám si, že co je to za blbost, že tam Bill nikde není a už vůbec tam není blonďatý Bill! No, samozřejmě tam byl. Podle toho tetování na krku je snad všem jasné, že to nemůže být nikdo jiný!

Samozřejmě je to obrovská změna. Všichni fanoušci poznávají Billa kromě jiných taky podle černých vlasů. Už dlouho jsem si říkala, že by to potřebovalo změnu. A ona přišla. Bill byl vždy extravagantní a to se mi na něm líbí. Zezadu se mi ty vlasy vážně líbí, jsem zvědavá, jak to bude vypadat ze předu. Ale nědělejte si iluze, ono to bude i zepředu vypadat určitě dokonale. Někdo takový jako je Bill by se přeci nepromenádoval s novým účesem na ulici, kdyby nevěděl, že mu sluší! To dá rozum.:) Takže o to strach nemám.
Zabíjejí mě ty reakce. Připadá mi, jako by některým šlo jen o to, jak vypadá. Samozřejmě, je to důležité, Bill je celebrita a tu z velké části tvoří právě vzhled. Ale! Je snad úplně jedno, jak vypadá. I kdyby měl plešku nebo by si ty vlasy obarvil na duhovou. Pořád to bude ten samý Bill. Není důležité, jak vypadá navenek. Uvnitř je to pořád ten samý Bill. Stejný Billy jakého známe už tak dlouho a jakého tolik milujeme.
Přesně podle těchto reakcí se pozná pravý fanoušek. Tomu pravému je opravdu jedno, jak vypadá. Je rád za to, že se může každým dnem těšit z jejich existence. Mě ve chvíli, kdy jsem si některé komentáře četla, napadlo, proč to všichni tak řeší, proč se raději nemodlí za to, že tady s náma Bill ještě pořád je, že tehdy při té autonehodě neutrpěl nějaké závažnější zranění nebo že tehdy nepřišel o hlas úplně, že se operace povedla. Tohle je důležité. Že je zdravý!

Jednou se mi zdál sen. Noční můra. Moje nejhorší. Už si přesně nepamatuju, jak to probíhalo, ale ocitla jsem se v nemocnici. Spatřila jsem na nemocničním lůžku ležet jeho. Byl tak bledý, křehký, skoro se v těch přikrývkách ztrácel. Umíral. A já běžela a křičela. A chtěla mu dát své srdce, svůj život. Vzbudila jsem se uslzená a nehorázně vyděšená. Byly čtyři hodiny ráno a přesto, že kdyby se mu něco doopravdy stalo, tak brzo by to na internetu nebylo, musela jsem zapnout počítač a prohledat stránky. V tu chvíli mi to přišlo jako to nejdůležitější v mém životě.
Od té doby mi tolik nezáleží na ničem jiném, než na tom, že je v pořádku jak on, tak ostatní ze skupiny.
Přála bych takový sen těm, kteří jej odsuzují. Naučili byste se ho milovat jiným způsobem.

I wanna stay here so much.

9. září 2011 v 10:51 | xoxo_Lady |  Povídám do nekonečna
Zdravím!:-) To je překvápko, co? Přijela jsem sice už včera, ale nebyl čas ani nálada se ozvat. Nebudu vypisovat jak jsem se měla, jak jsem si to neužila a jak šíleně jsem se nemohla dočkat, až budu doma. Je to všechno zvrácené. Předtím jsem pořád dokola opakovala, jak se těším, až budu konečně pryč. Teď bych nejradši zůstala doma a zopakovala si ještě jeden rok na základce, hlavně abych nemusela zase odjet. Ne že by se mi na intru nelíbilo. Ne že by spolužáci byli až tak hrozní. Ale vlastně se tam s nikým ani pořádně nebavím. Nechce se mi mezi ty lidi. Chtěla bych zůstat tady, jen s váma a s mým světem uvnitř hlavy. Bohužel, to nejde.
Ani tak mě moc neokouzlila Itálie, jako Rakousko, přes které jsme jen projížděli. Ty hory a stromy, lesy... ta příroda si mě získala.:)
Dost poklesla návštěvnost, ale to bylo jasné, počítala jsem s tím. Mám toho teď hodně, budu muset poslat další díl Prayers to Stars a popravdě se mi do toho moc nechce. Samozřejmě vás také musím navštívit. Ale teď jdu napsat nějaký ten řádek, jelikož za celé ty dlouhé dny jsem nenapsala ani slovo. Takže jsem přijela, vyhrabala sešit pokrčený a s některými stránkami vytrhlými. Naštěstí je však ve stavu, kdy se do něj ještě dá psát a přečíst to také nemám problém.
Takže to bylo jen tak v krátkosti, abyste věděli, že jsem zpátky. Určitě se ještě dneska ozvu.;)

Hrozně jste mi chyběli.
vaše xoxo_Lady <3

Happy birthday message to my loves.

1. září 2011 v 12:00 | xoxo_Lady |  Miluji a nechávám se unést
ČLÁNEK PŘEDNASTAVEN.
1. září. Kromě toho, že tento den mají všichni spojený se začátkem školy, já se vždy těším z něčeho úplně jiného. V tento úžasný den se na svět vyklubala dvě překrásná miminka, dvojčata. Nyní je tomu přesně 22 let. Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Ještě si pamatuju, jak jsem slavila jejich osmnáctiny. A teď 22.
Bill s Tomem mají k sobě nádherný vztah, už na první pohled si jsou velmi blízcí a mne nedokáže na tváři vykouzlit upřímnější úsměv, než když se ti dva spolu smějí nebo jen tak stojí vedle sebe. Je jedno, co dělají, důležité je, že jsou spolu. A to je na jejich věk krásné, protože opravdu neznám žádné sourozence, kteří by spolu tak drželi. A jsem si jistá, že to není tím, že jsou spolu ve skupině, že oni by byli spolu i kdyby slavní nebyli. Protože jejich vztah je prostě výjimečný.
http://26.media.tumblr.com/tumblr_lphph23Fom1qggx97o1_400.gif
Doufám, že to kluci pořádně oslaví. Ať už v dalším zábavním parku či doma při televizi.
Tímto bych chtěla popřát těmto dvěma neskutečně úžasným osobám všechno nejlepší. Přeji jim hodně zdraví, ještě více štěstí, ještě dlouhá léta slávy, ať si své Japonsko užijí co nejvíce, jsem opravdu šťastná, že se jim splnil další sen. Billovi z celého srdce přeji, aby konečně našel tu svou pravou lásku. Čeká na ni už příliš dlouho a on si ji zaslouží. Tomovi, ať konečně také potká někoho, kdo ho trochu usadí a nebude muset dál hledat jednorázové známosti. Už je na čase, aby ho okouzlila jedna osoba natolik, aby při ní chtěl zůstat. A pokud už ti dva někoho takového našli, pak přeji, aby jim to vydrželo co možná nejdéle, aby se to nikdy neuhasilo jako oheň, do kterého už nikdo nepřikládá dřevo.
Jejich úsměv je i můj úsměv, jejich radost je i má, smutek, bolest či trápení taktéž. Oni jsou ti, kterým navždy bude patřit mé srdce. Nikdy nezapomenu a nikdy je nepřestanu milovat. Miluji je z celé mé duše, nelze to ani vyjádřit slovy.
Děkuji Simone, že nám dala tyto dvojčata, že je vychovala k takovým lidem, kteří se nebojí svého názoru, jsou odhodlaní bojovat za své sny, že je naučila mít srdce otevřená, aby mohla pojmout tolik lásky, kolik se jim dostává a že své city rozdávají.
Je jedno, že je článek přednastavený, jsem si jistá, že budu tento den mít slzy v očích při pomyšlení na Billa a Toma. Slzy štěstí, vděku a lásky.
navždy milující xoxo_Lady <3

Stamps skladiště:
ComScore