|DOMŮ|.............|HLEDÁNÍ|.............|PROFIL|.............|ARCHIV|
_______________________________________________________________________

"Smyslem života není cíl. Je to cesta."

Srpen 2011

I must say goodbye, finally.

30. srpna 2011 v 11:12 | xoxo_Lady |  Novinky














Tak, a je to tady. To si říkám už od včerejška, kdy jsem celý den trávila s rodinou. Až teď jsem si uvědomila, jak těžké břemeno jsem na rodiče hodila, jak jsem to všem ztěžila a hlavně, jak moc mi budou chybět. Ale to zvládnu. Nelituju toho. Jen jsem si mohla vybrat něco levnějšího. To je jedno, teď už to nezměním, ale jestli skončíme na mizině, bude to má vina.
Nebudu pozastavovat, dělat různé hiatusy apod., jak je to zvykem. Proč taky? Vždyť tohle je můj osobní blog, můžu odejít kdy chci, můžu napsat kdy chci. Když jsem měla fansite blogy, byla v tom povinnost dát ostatním vědět, proč se neobjevují novinky. Takže napíšu jen tenhle rozlučkový a informativní článek.
Možná už to některé napadlo, prostě jedu na intr, kde asi nebudu mít ani čas a ani tak častý přístup na net. Aby mi naši koupili noťas, to už po nich chtít nemůžu. Bude mi to tady chybět, bude mi chybět čtení povídek, i když teď už ne tak časté. Samozřejmě mi budete chybět i vy a vaše koutky. Články se tady budou objevovat spíš přes víkendy, možná někdy stihnu něco přednastavit nebo sepsat v rychlosti ve škole nebo na intru. Ale nestojím o to, aby se o mém blogu někdo tam dozvěděl, takže.
Možná budu psát často, možná se tu objeví tři články za měsíc, nevím. Jak budu chtít, jak budu mít chuť. Žádná povinnost.
Affiliates budu navštěvovat, ale asi tak stejně jako to bude s těmi články. Takže se nezlobte, ale jinak to nejde. Ale já vám to vynahradím o víkendech.
Povídkáři, kteří jsou zvyklí na mé sáhodlouhé komentáře, budou muset chvilku počkat, než se tam objeví. Co se týče povídky Prayers to Stars, ta stále není dopsaná, ale už je při konci a určitě ji dokončím! Jen to bude déle trvat a díly budou přibývat asi taky ještě méně pravidelně než předtím. Ale mám ještě v záloze jedno kratší dílo, které si skladuju na krutější časy.:) Nové povídce každým dnem přibývají řádky, dokončím ji tak za čtvrt roku, když se bude dařit.

Zítra odpoledne tedy odjíždím, držte mi palečky, ať tu dálku s kámoškou dojedeme. 2. září večer odjíždím s třídou do Itálie, vrátím se příští týden ve čtvrtek, pátek mám volný, ale netuším, kdy se dostanu domu, jestli už ve čtvrtek po příjezdu, nebo až normálně v pátek večer. Pak mě čeká koncert Rosemaid, pokud se tam nějak dostaneme. A od dalšího pondělí to teprve pořádně začne. Jsem docela nervózní, i když lidi ze třídy podle FB vypadají sympaticky. Po těch letech si snad zasloužím třídu, kde bude dobrý kolektiv.:) Ještě více než já je však nervózní mamka. Ta mě dohání ke stresu.:D Ale nedivím se jí.

Sakra, bude mi chybět ten pohodlný, pomalu ubíhající život tady na vesnici. I ta nuda.:)
Mám slzy v očích, budete mi vážně chybět.♥ Speciální poděkování úžasným osobám- xoxoNikushka, Katty, E., kterou sice neznám dlouho, ale na tom přece nezáleží. A největší díky patří Yukiho. Zlato, opravdu děkuju za to všechno, však ty víš. Pomohla jsi mi v tom nejhorším, děkuju, že jsem se ti i na tu dálku mohla "vyplakat na rameni". Miluju vás!:*
Proboha! Dělám, jako bych odjížděla alespoň na rok! Už mě to chytá, mamka to na mě přenáší, jak pořád lítá sem a tam. Ale to je jedno. Pamatujte. Nikdy není zbytečné poděkovat svým nejbližším a říct jim, jak moc vám chybí. :-)

Co se týče mého posledního článku, kdy jsem psala, že mi je fajn. Tak není. Protože se to opět zkomplikovalo. Takové menší dejavú. A opět se neozval, a opět si nic nepamatuje. Jsem an dně více než předtím, ale podařilo se mi to nějak potlačit. Vlastně na to ani teď nestíhám myslet, jelikož mám takovou honičku, že snad zítra ani odjet nestihnu.Takže nemějte, obavy, já se z toho nějak vzpamatuju. Snad.

Teď už ale musím letět, přes ty tašky a hory oblečení se nejde dostat a mamka se zase dobývá do pokoje.:) Užijte si poslední dny prázdnin, užijte si první dny školy a ti, kteří jdou do prváku stejně jako já, přeju hodně štěstí.:)
vaše xoxo_Lady, která je naměkko... :-*

layout version 0.5; my melancholic world

30. srpna 2011 v 10:23 | xoxo_Lady |  Novinky
Článek už byl jednou napsaný, no co vám k tomu říct, opět se mi smazal. A to jsem měla zapnuté automatické ukládání. Ale to je jedno. Už to nestihnu sepsat znovu všechno, poměrně dost nestíhám, takže jen takhle v bodech.
• Nový design, ten původní je v koši, jelikož se po nastavení na blog nehorázně zhoršila kvalita. Takže jsem si otevřela znovu PF, pustila milované Mandrage a během tří hodin stihla udělat tohle. Na to, že jsem začala totálně bez nápadu, či nějaké představy a nálady, tak jsem dost spokojená. Vlastně se mi design vážně líbí! Bez zbytečných ale.:) Chtěla jsem něco podzimního, ale zase nic depresivního, toho mám ve svém reálném životě dost, spíš jsem dala na mou melancholickou stránku a přidala ty dva rozkošné páry. Pokud to někoho pohoršuje, ať zavře oči anebo odejde, já kvůli nikomu nebudu měnit design.
• Menu je taky trochu upraveno. Přehodila jsem některé "sekce", rubriky teď můžete najít nahoře, aby to bylo přehlednější. Animace pod tím je prostě dokonalá, nemám slov.♥
• Rubriky jsem překopala od základů. Snažila jsem se o nějaké originálnější názvy, aby to tady nebylo tak formální. Rubrika "My loves", nyní tedy "Speciální rubrika pro speciální osoby" teď postrádá rozcestníky, dala jsem všechno dohromady, líbí se mi to tak více.
• Do oblíbených jsem přidala jednu úžasnou osůbku, za které tímto také vděčím za skvělé povídání přes nekonečně dlouhé komentáře.:-)
• Profil jsem taky, opět, upravila. Trošku.

To je asi tak vše a už se nejspíš v blízké době nic nezmění. Dnes (pokud budu hodně nestíhat, tak zítra) očekávejte článek na rozloučenou a informace ohledně toho jak to dál bude s blogem.;)
vaše xoxo_Lady

Life is too hard sometimes. But these hard times makes people stronger.

25. srpna 2011 v 20:02 | xoxo_Lady |  Povídám do nekonečna
Opět dobrý večer.:) Chtěla jsem znovu dopsat předešlý článek, jelikož tam toho bylo docela dost, co jsem vám chtěla zdělit ale nějak na to už nemám chuť ani náladu. Říká se "do třetice všeho dobrého", ale znovu to psát? Ani náhodou! Takže to, co bylo důležité a já si na to vzpomněla, si můžete přečíst v tomhle novém článku, který měl být původně úplně o něčem jiném.














Takže abych vás uvedla do obrazu, včera jsem si po dlouhé době pustila The Vampire Diaries. Začátek jsem vynechala a přesunula se hned k 16tému dílu. Mám ráda ty díly, kde se hodně objevuje Jeremy. Toho kluka prostě zbožňuju. Ne každý ví, jak mě fascinují tihle problémoví chlapci. A tenhle je přímo k nakousnutí! Miluju ty části, ve kterých má problémy s drogami a speciálně zrovna ten karnevalový díl, ve kterém uteče za Vicki. Miluju ten konec, kdy brečí u Eleny v náručí. Tak bezmocný. Vždycky si hezky pobrečím s ním.
Právě teď jsem někdy mezi těmi díly, kdy se dozvídá o upírech.
Nemůžu se dočkat na novou sérii. Když skončila druhá řada, myslela jsem, že se snad nedočkám. Ještě pár dní. To snad vydržím. Tak mě napadlo při tom detailním zkoumání jeho úžasné osobnosti, že by bylo dost zajímavé, kdyby se právě on stal upírem. Elena jím nemůže být, podle mě by to bylo divné, prostě zvrácené, proti přírodě, všech pravidel. Ona nemůže být upírkou. Ale Jeremy... bylo by dokonalé sledovat, jak se právě on vyrovnává se svým novým upírským já. Nemyslíte?:-) Asi bych zemřela blahem! On je celkově strašně zajímavá postava. Nikdo by si nepomyslel, že zrovna on může být tak silný a odhodlaný. Silného z něj udělal sám život. Všechno to, čím si musel projít.


Mimochodem, včera oslavil dokonalý kytarista Roman Birkuš 26té narozeniny. Už jsem mu popřála na FB, ale musím se zmínit i tady.:)

Asi předevčírem jsem se pustila do nového podzimního designu. Není kdo ví jak dokonalý, ale zase jsem s ním docela spokojená. Dalo to hodně práce a opravdu jsem se snažila. Ale ještě nevím, jestli ho sem dám nebo udělám jiný anebo tady bude od někoho úplně jiného. Nicméně, dám ho sem někdy kolem 30tého, ještě než odjedu. Pak ještě napíšu informační článek, jak to bude dál s blogem.;)

Co se týče mé nálady. Je mi fajn. Opravdu dobře. I´m walking on broken glass from the vreckage of my past. But I´m reckless. Přesně tak, bezstarostná. Ještě před dvěmi dny jsem se málem složila. Teď je mi dobře. A jsem si naprosto vědoma, čím to je. Protože už nezbývá moc času a já odjedu. Budu pryč, uteču před tím vším. Před problémy se nemá utíkat, ale mě nic jiného nezbývá. A přeju si to už tak dlouho. A konečně je to tady. Bude mi to tady chybět, ale já si to vynahradím o víkendech, prázdninách, svátcích... Pociťuju ten zvláštní stav bezstarosti. Všechno je mi úplně jedno. Protože ať udělám cokoli, za pár dní budu pryč a i když mě to třeba dožene, nebudu se tomu muset dívat zpříma do očí.

Přeju předčasnou dobrou noc. Mě hraje můj další milovaný seriál O.C California. Určitě se sem pak ještě dostavím.;) A byla bych moc ráda, kdybyste ti co ještě neměli možnost, hlasovali v anketě.;)

vaše xoxo_Lady :-*


I´m walkin on broken glass from the vreckage of my past. But I´m reckless.

24. srpna 2011 v 19:57 | xoxo_Lady |  Povídám do nekonečna
Dobrý večer!:) Ozývám se až takhle pozdě a k tomu existuje důvod. Už dopoledne jsem měla napsaný článek, jenže pak mi opět vypadl net a já neměla zapnuté automatické ukládání. Nechtělo se mi to znovu psát, takže dnes už jen tenhle nezáživný článek.
I´m walkin on broken glass from the vreckage of my past. But I´m reckless.
Včera jsem byla na chalupě. Už je to hodně dlouho, co jsem tam byla naposledy. A bylo pěkné tam znovu být a zavzpomínat si. Je to místo, na které mám ty nejkrásnější vzpomínky z dětství. Prožila jsem tam toho s rodinou tolik... A docela mě zamrzelo, že už tam nejezdíme tak často. Když jsme bydleli ve městě, jezdívali jsme tam skoro každý víkend, trávili tam každé prázdniny či svátky, každý volný čas. Chybí mi ty zážitky.
Okouzlila mě ta příroda tam. Ne že bych na ní nebyla zvyklá, vždyť kam se podívám, tam jsou kopce, hory a stromy. Ale celkově to ovzduší, chlad lesa, paprsky slunce prosvitujíc skrz koruny stromů, ten nádherný klid a ticho.
EDIT: ZBYTEK ČLÁNKU JE SLUŠNĚ ŘEČENO V TROSKÁCH, RÁNO JSEM ZJISTILA, ŽE SI ZE MĚ BLOG SNAD DĚLÁ SRANDU, PROTOŽE SE MI OPĚT POLOVINA SMAZALA. SAMA OD SEBE! PO TŘETÍ UŽ TO PSÁT NEMÍNÍM!

I don´t give up.

22. srpna 2011 v 13:39 | xoxo_Lady |  Povídám do nekonečna
Nadpis mluví za vše. Ne že by mi bylo najednou skvěle a sršela bych vtipem. Ne že bych neměla náladu na bodě mrazu. Ne že bych měla chuť na vše zapomenout a jít dál. Ale co jiného mi zbývá? Já ale nepůjdu dál. Budu stále na tomtéž místě a snažit se se vším vyrovnat.
Včera to bylo moc čerstvé, hodně mě to vzalo, takže jsem se ze všeho vypsala. Ale nevidím důvod, proč by tady ten článek měl strašit. Tak nějak to tady vytvořilo "dusnou" atmosféru. Takže jsem článek smazala.
Den trávím hlídáním, takže mě tady čekejte až k večeru, možná přibyde nějaký článek. Jdu si sednout na zahradu a zkusit něco napsat, zatímco mě budou rušit ti člobrdící, kteří mě dneska taky parádně štvou. Nesnáším, když brášku chytne ta jeho nálada, kdy se začne kvůli ničemu vztekat, dupat nohama jako princeznička, brečet a všechno kolem rozhazovat.
Užívejte prázdnin a krásného počasí!:)
vaše xoxo_Lady

BTW: Vy se zatím můžete vyjádřít k mé paranoidné extázi!:D

Moja paranoidná extáza.

19. srpna 2011 v 9:55 | xoxo_Lady |  Miluji a nechávám se unést
Ja ťa vyslobodím z krívd, pomôžem ti odletiet, spravím čo si nestihla na tejto planéte...
Dobré ráno přeju!:-) To jsem si zase přivstala, co? U mě nezvyklé!
Cítím se trapně, když to píšu jenom takhle v článku o úplně někom jiném. 15. srpna jsme oslavovali 6té narozeniny Tokio Hotel. Přesně ten den vyšel jejich první singl Durch den Monsun, a právě ten z nich ze dne na den udělal hvězdy. Plánovala jsem samostatný článek, a dokonce jsem ho i začala psát, vlastně víc než jen to. Chtěla jsem tak nějak shrnout, co se za každý rok událo nějak významného apod., už mi chyběly asi jen tak dva odstavce, ale pak jsem článek hodila do rozepsaných s tím, že ho dopíšu večer, až přijdu od kámošky. Přišla jsem, ale článek nedopsala, protože se strhla bouřka a na PC jsem se už ten večer nedostalo. A další den jsme si s mamkou vyrazily na nákupy, které jsme pojaly ve velkém stylu a dopadlo to tak, že jsem článek nestihla dopsat ani večer, když jsme přijely. Hrozně mě to mrzí a je mi to trapné, že jsem se na blogu vůbec nezmínila. Ale uznejte, že zveřejňovat to až teď... to je trochu blbé. Vlastně víc než trochu. Takže snad další rok ten článek zveřejním!:)

Ale téma tohoto článku nejsou překvapivě mé lásky Tokio Hotel, ale má další závislost. Kdo tyhle úžasné kluky neznáte, představuji vám The Paranoid, slovenskou rock-screamovou kapelu. Začala jsem ji poslouchat nedávno, bude tomu tak měsíc a můžu s úsměvem prohlásit, že jsem si je naprosto zamilovala. A taky můžu prohlásit, že je ještě hodně dlouho zbožňovat budu, jelikož v září se chystám na jejich koncert, takže jsem si na sto procent jistá, že budu alespoň dalšího půl roku mimo.:D
Pro ty, co nemají páru o koho jde, musím dodat, že kytarista Roman Birkuš (jehož fotku najdete níže), hrál v Rosemaid. Zároveň hrál i v The Paranoid, a pak přišel čas, kdy si musel vybrat a vyhráli právě TP. Vlastně jsem za to ráda, spíš se mi hodí právě k tomuhle tvrdšímu stylu. Romana jsem zbožňovala už v Rosemaid (kytarová fanatička se nezapře, já uháním prostě všechny kytaristy!:D), tak jsem si řekla, že poslechnout si i jeho druhou skupinu by nepřišlo na škodu. Nečekejte, že jsem začala bláznit hned. Přece jenom, jejich hudba není nic pro mě, jsou o hodně tvrdší, než normálně dokážu unést. No, po tom, co jsem sjela jejich CD potřetí, jsem si nějak začala zvykat, ten řev mi přestal tolik vadit. Pak jsem zjistila, že ten řev obstarává právě Roman.:) Pak jsem si dala sluchátka. A pak to začalo. Nejen, že mi ten řev nevadil, on se mi začal dokonce líbit. Texty mají vážně přímo překrásné, možná právě proto, že si je píše sám zpěvák a tohle já dokážu ocenit, jak mnozí z vás už ví. A ta kytara... nemám slov, tu prostě miluju! Takže mi od té doby stačí k úplné spokojenosti pustit si The Paranoid.:) U nich zažívám něco nepopsatelného. Stačí si dát sluchátka do uší a pořádně se zaposlouchat a zažívám extázi.♥ Ten řev, ty texty, kytara, slovenština... všechno tohle zbožňuju!

Ta písnička pod náhledem patří mezi moje nejoblíbenější. Ale doporučuju si jich poslechnout více.;) Tahle je úplně dokonalá. Ten řev. Nechápu se, poslední dobou se úplně vymykám svému stylu. Vlastně... já se svému stylu nevymykám, spíš jsem se konečně usadila a zjistila, jaký se ke mě hodí a u kterého chci zůstat.:)
Prestávám vnímať vlhkosť slz a cítiť silu pästí, otvorených rán. Nevnímam zmysel svojich snov a nesplnených prianí.


|Beastly|; recenze

14. srpna 2011 v 17:28 | xoxo_Lady |  Recenzuji a hodnotím
|BEASTLY; NETVOR|
► Nový fantasy romantický film podle scénáře Alexe Flinna a režírovaný Danielem Barnzem. Kyle Kingson (Alex Pettyfer) patří mezi lidi, kteří si myslí, že vzhled, bohatství a postavení jsou tím nejdůležitějším, co v životě můžete mít. Má sklony ke krutosti a posmívá se spolužákům, kteří tyto vlastnosti nemají. Mezi jeho objeti patří také Kendra (Mary Kate Olsen), která má pověst čarodějnice. Kyle ji krutě urazí, avšak to si Kendra nenechá líbit a začaruje Kyla přesně v to, čím tak pohrdá.
Jedinou možností, jak se stát zase tím, kým býval, je najít někoho, kdo ho bude milovat i přesto, jaký je. Netvor na své cestě poznává kromě lásky, kterou v něm vyvolá Lindy (Vanessa Hudgens), také své nové já.

► Film byl přesně takový, jaký jsem si ho představovala. Obsazení hlavních rolí mě nadchlo, Alex Pettyfer je můj více než oblíbený herec a Vanessa Hudgens je také skvělá. Celý film bych ohodnotila jako dost povedený, i když mě trochu zamrzelo, že některé hodně zajímavé scény se v něm neobjevily. Vřele doporučuju, mě se tento film hodně líbil.;)
Budu ráda za vaše názory, rozhodně se nebojte napsat, co se vám na filmu nelíbilo či zklamalo a co vás naopak nadchlo!:-)


zdroj obrázků: google.com; článek nekopírovat!

Když světu víc už nerozumíš a každý den uplyne v nicotě.

11. srpna 2011 v 22:30 | xoxo_Lady |  Povídám do nekonečna
Wenn du die Welt nicht mehr versteht und jeder Tag im Nichts vergeht...
Ich bin da, wenn du willst. Ich bin da, ganz egal, wo du bist. Ich bin da, schau in dich rein, dann siehst du mich.
An deiner Seite, nur eine Weile.

Přikláním se spíš k těm anglickým verzím, ale někdy mě popadne chuť si poslechnout ty německé. Ne že bych němčinu až tak neměla ráda, ale jak už jsem kdesi psala, je to kvůli tomu, že při poslechu pochytím maximálně dvě, tři slova. Je to o něčem úplně jiném, když zpívanému textu rozumíte. A já mu ráda rozumím.
Tenhle song mám tak nějak raději v němčině. Neptejte se mě proč. Nevím.
Ten náhled k tomu tak nějak taky patří. Pokaždé, kdy to poslouchám, si vybavím, jak černovlasý andílek sedí osamněle na hotelovém pokoji, hned v tom vedlejším má brášku, a píše tenhle text. Teď to nemyslím nijak twincestě, dnes už o twincestu ani nemuknu. Tady u téhle písničky si vždycky uvědomím, jak silné a láskyplné to pouto mezi nimi je. Jejich vztah je něco, co dokáží pochopit jen oni dva, zbytek se může jen dohadovat. Jedním si však můžeme být všichni jistí. Je to něco nádherného, co nemá pasující přirovnání. Je to něco, co vám vyvolá na tváři spokojený úsměv a srdce se sevře tak, že ztěží popadáte dech. Takhle to je alespoň u mě. A já tyhle stavy naprosté blaženosti miluji. Miluji, když se můžu dívat na ně a na to neviditelné, co jejich osoby spojuje v jednu.

Vůbec jsem neměla v plánu se tak dlouho sdržet u broučků Kaulitzů. Nějak jsem se nechala unést. Stejně jako včera, kdy jsem vstala v devět ráno (já, chápete to? Zrovna já!), popadla prázdný blok a mp3ku, usedla na balkon a během dvou hodin sepsala kratší jednodílku. Nezvyklé, abych se tak unáhleně rozhodla něco napsat. Vždy to trvá hodně dlouho, než dopřemýšlím všechny detaily, ale tenhle děj vlastně ani neměl žádnou zápletku, spíš to je taková pohádka, která by mohla vykouzlit úsměv. Po dopsání jsem byla tak uvolněná a spokojená jako snad nikdy.
Jinak, má prvorozená originální tvorba už má pár prvních stránek za sebou. Ještě chvíli mi asi bude trvat, než se do psaní plně vžiju, přece jen je to nezvyk psát o charakterech, které nemám předem určené. Je to složitější než jsem čekala, ale o to blaženěji se budu cítit, až dílo dokončím. Doufám, že se to povede.

Jak jsem strávila dnešní den? Ani se neptejte. Něco vám poradím. Jestliže máte stejnou panickou hrůzu z návštěvy zubaře, mám pro vás skvělý tip, jak se toho zbavit. Kašlete na staré zkušené doktory. Zajděte si k mladému, sotva vystudovanému, hodnému, milému, příjemnému, vtipnému zubaři. A když je ještě k tomu blonďatý, s nádherným úsměvem a božsky šedýma očima, pocítíte, žeje to konečně ten pravý ... zubař (:D). Musím přiznat, že se mi kolena přestala klepat ve chvíli, kdy jsem za sebou zavřela dveře a když promluvil, dokonce jsem už ani nebyla tak bledá. Místo toho jsem musela pěkně zčervenat (:D). Ještě nikdy jsem si nepřála, abych si mohla na tom nepohodlném křesle posedět déle. Ztratila jsem se v záplavě šedé. A pak jsem vylezla z ordinace nabručená, protože kdybych neměla zdravé zuby, třeba bych se z těch očí už ani nedokázala vynořit (:D). Alespoň jsem na tu nepatrnou chvilku obrátila pozornost jinam, než od vzpomínek.:)

A zítra mi to zase začne. Ta týdenní pauza tak šíleně utekla! Jen doufám, že zítřejší den přežiju bez toho, aniž bych skončila zamčená ve skleníku. Ono se to nezdá, ale je tak vážně děsné horko!(:D)

Přeji sladké sny, ty mé budou nejspíš šedé.;)
Po tom názvu nekoukejte tak zděšeně, prostě jsem zatoužila po českém, no. To se jen tak často nestává, takže se pořádně vynadívejte.:)
vaše xoxo_Lady :-*

Citlivý romantik se sametovým hlasem, jemuž patří kus mého srdce ♥

7. srpna 2011 v 22:38 | xoxo_Lady |  Miluji a nechávám se unést
Tenhle blonďáček s dokonalým hlasem a okouzlujícím charismem mě dohnal k dalšímu článku. Jak jistě víte, tohohle rockera přímo zbožňuju, miluju jeho ječák, kytaru, když se můžu vyřádit na jeho koncertech... Ale ještě více než tohle, miluju, když do rukou uchopí svou akustickou kytaru, na tváři se mu rozjasní upřímný úsměv, okouzlí publikum svým něžným sametovým hlasem. A kromě tohohle ještě umí vytvořit nádhernou atmosféru. Publikum s ním nadšeně spolupracuje.
Jeho písně mě velmi oslovují právě tou upřímností a procítěností. Není nic krásnějšího, než když zpěvák ví, o čem zpívá, když ho ke skládání dožene nějaká situace, osoba, věc a on pak při zpěvu dokáže svá slova zpívat upřímně, protože jsou to jeho slova, slova z jeho myšlenek, z jeho srdce. Tohle má u mě obrovskou cenu. A Miro má překrásné texty.
Pro mě tento kluk nemá tak vysokou cenu jen kvůli úžasnému hlasu, ale mé srdce si zasloužil také neuvěřitelnými sympatiemi, takové charisma nemá jen tak někdo. Pro mě je Miro osobnost, kterou jen tak někdo nemůže předčít. Ale to pochopí jen ti, kteří se s touto osobností setkali a byli svědkem toho, jak milý a upřímný je. Ve chvíli, kdy vám věnuje úsměv a vy se mu zahledíte do očí, nevidíte nic víc, než jeho pravé já.
První píseň a video, se kterým se s vámi chci podělit, je z dubna tohoto roku. Bylo to v té době, kdy ze skupiny odešel úžasný kytarista Roman Birkuš, jehož skupinu The Paranoid budu opěvovat v dalším chystaném článku. Rosemaid ještě neměli nového kytaristu, a tak museli odehrát akustické koncerty. Tento je z Košic a právě díky tomuto videu jsem si ty akustické oblíbila. Mají něco do sebe, atmosféra je intimnější, jak často Miro říká. Zpívá tady překrásně, nádherně se do písně vžívá a musím přiznat, že mi ke konci videa ukápla nejedna slza.

Druhé video jsem zhlédla dnes a právě to bylo poslední kapkou, která mě donutila napsat tento článek. Toto vystoupení se odehrálo před pár dny v Praze na akci Léto plné hvězd. Miro tentokrát vystoupil bez své skupiny, zato s doprovodem piána a saxofonu. A právě tady můžete vidět Mirovo propojení s publikem. Mám neskutečně ráda, když si s ním jen tak začne povídat a to jeho "okecávání" písniček také nemá chybu. Ale toho se můžete dočkat v jiných videích a vřele je doporučuju.
Tuhle píseň mám hodně ráda, vlastně patří mezi první, které jsem se naučila na kytaru. A miluji ji v podání Mira, protože jak už jsem mockrát napsala, on se do toho umí tak překrásně vžít, že ztratíte dech a uvědomíte si to až na konci. Kdo říká, že tenhle blonďák neumí zpívat, po tomhle by mu jistě sklaplo. Nemám co víc dodat, žádná slova nedokážou vystihnout to, co cítím při poslechu.

EDIT: Takže přikládám ještě Kvapky. Nemůžu je tady nemít. Jak text, tak zpěv... nádhera!♥

Teď už vám ale popřeji, ať si užijete videa. Budu moc ráda za komentáře, nebojte se dát světu znát svůj názor, ráda si ho přečtu.;)
vaše xoxo_Lady

It´s time to make another step forward.

5. srpna 2011 v 9:35 | xoxo_Lady |  Povídám do nekonečna
Dobré ráno, všem!:) Nejprve musím poděkovat za kladné reakce u předchozího článku. Ale kvůli tomu tady teď nejsem. Chtěla jsem se jen pochlubit, že dnes konečně začnu s novou povídkou. Prayers sice dopsané ještě nejsou, ale už se to blíží ke konci a tu novou plánuju už dost dlouho a jen pomyslím na to, že začnu psát, třesou se mi ruce nedočkavostí. Proto už to nemíním déle odkládat, přece jenom nechci, aby mě do té doby než začnu, všechna chuť psát opustila, což se někdy prostě stává.
Včera jsem začala s osnovou a jedno přiznám... ta povídka bude šílená! Možná postrádající logiku, ne každý bude schopen pochopit.

Nemůžu se dočkat podzimu. Vždycky jsem milovala léto, ale letos mi to slunce nějak vadí a vůbec nelituju, že máme ty prázdniny takové deštivé. Miluju déšť. To šumění dopadajících kapek. Tady v podkroví to jde vážně nádherně slyšet. Dávám přednost té podzimní, melancholické náladě. A nemůžu se dočkat.

Jinak, kdyby vás některé náhodou horní obrázek popudil, tak prostě zavřete oči.;) Není nic nádhernějšího, než pohled na dva kluky spolu.
Já si utíkám zase pěkně lehnout a pokračovat ve sladkém snění. Prostě nejsem ranní ptáče, no.:) A nejlépe se přemýšlí právě ve vyhřáté postýlce, to mi nikdo nerozmluví.:D
vaše xoxo_Lady:*

zdroj obrázku: weheartit.com

Stamps skladiště:
ComScore